365 - den 11. - Jsme děti štěstěny

Včerejší idilické rozpoložení z krásného slunečného dne, bylo rázem pryč jedním telefonátem. Jirka volal, že nemůže nastartovat auto. Byl v dílnách, děti u tchánovců, bylo už půl devátý, já tu v tu chvíli měla jen nepojízdné auto. No následoval, velmi vypjatý večer, kdy mně ruply nervy, Jirkovi nerupou, ale asi neměl daleko od toho, aby mu taky ruply....

Dnes už jsme byli střízlivější, ač se auto nepovedlo zprovoznit, tak jsme došli k závěru, že jsme vlastně děti štěstěny. Auto vypovědělo službu v dílnách, kde není problém ho nechat odstavený. Kdyby se to stalo cestou na dálnici, byla by to podstatně zapeklitější situace. Jirkův kolega z kanceláře, původně vůbec neměl jet do Čech, ale na poslední chvíli dostal nějaké pozvání na nějakou pařbu u Prahy, takže Jirka má s kým jet do Reichu. No a nakonec se rozhodl že pojede až ráno, takže jsme stihli i původně plánovaný výlet. Sice nebyl celodenní, ale i malý výlet za letadýlky na Točnou se počítá. Prostě jsme děti štěstěny a ne že ne :-)

365 - den 10. - Vzpomínky

Když jsem dnes dopoledne šla na poštu, tak koukám a říkám si "Jé hele jeřabiny, letos jsou pěkně brzo, už tu je podzim". Tyto malé oranžové bobulky, mi vždy zabrnkají na nostalgickou strunu. Většinu léta jsme jako děti trávily na chatě s babičkou a dědou, podél silnice na chatu roste hodně jeřabin a vždy když si nás naši odváželi z prázdnin a měla začínat už škola, vždy už dozrávaly. A každý rok téměř ve stejném místě jeden z rodičů pronesl větu : " Jé jeřabiny, letos jsou nějak brzo, to už začíná podzim".

Ano i letos už končí prázdniny a jsou tu jeřabiny a je krásný den, jak to většinou na konci prázdnin bývá. A opravdu už tu bude brzy podzim. A jeřabiny jsou předzvěstí té barevnosti podzimu, kterou mám ráda. Příroda se rozehraje neskutečným množství barev a krásně voní a sluníčko je měkké a čaruje. Moc si přeju aby letos byl čarovný slunečný podzim.

365 - den 9. - On the road

Jsme zpět v Praze, nebo jak to vlastně napsat. No prostě jsme teď zas na chvíli v Praze. Jirka se vrací v pondělí ráno, my s dětma tak nějak za 14. dní, zas zpět do Haimu. No a téma dnešní fotky bylo nasnadě. Fotila jsem cestou na dálnici z auta. Měla jsem to vymyšleno už od rána, protože na této dálnic budeme trávit asi hodně času a vůbec na cestách.

Vždy jsme hodně jezdili a nedělá nám to nějak velké problémy, Ajka je kupodivu už taky docela příjemný spolupasažér, za to Mates když nespí je zralý tak na vysazení z auta na nejbližší benzínce. Dnes usnul až před Prahou, takže cesta byla docela zajímavá. Jeho oblíbené vyvlíkání z pásů v autosedačce a jiné akrobatické kousky. Ale je fakt že neprudil celou cestu jen tak jednu pětinu :-).

365 - den 8. - Pavoučí doktor

Dnes jsem lovila tohodle krasavce. Vlastně už od včera od večera, ale musela jsem počka na denní světlo. Včera před koupáním sedí Ajka na záchodě a říká, jé mamíííí pavoučí doktor. Říkám hm, ona pořád něco mele a občas se vypínám. Ale pořád mlela o pavoučím doktorovi, tak jsem začala zjišťovat co tím myslí. "No přeci má křížek ne" a až pak mi to došlo a šla jsem milého pavoučka zkoumat. No fakt výstavní kousek, takovýho nádhernýho křižáka jsem snad ještě neviděla. A opět mě udivila dětská logika a fantazie.

365-den 7. - Zagorka, nebo teta Helena?

Konečně nastal obrat k lepšímu. Matoušek celý den téměř bez teploty. Tak sláva!!!!! Ráno jsme si po tom včerejším ponocování pěkně schrupli. Chudák Jirka, ten musel do práce.

Fotila jsem tak co mě napadlo, hlavně abych měla nějakou fotku, nakonec jsem získala, tuhle totálně neplánovanou. Sbírala jsem na terase prádlo a vedle sušáku je stojan na slunečník, odpolko jsem na něj hodila mop, aby uschnul a nepletl se mi mezi čistým prádlem. No a Ajka si najednou začla hrát na Zagorku a pěla ódy jednu za druhou. Bylo to úžasně spontánní a i vtipný, dětská fantazie je holt bezbřehá a krásná. Třeba z ní jednou něco velkého bude, když ji něco malého nesežere:-))))

365-den 6. - Ani horečky mě nezastaví

Dnešek, teda vlastně včerejšek, (opět jsem nezvládla dát foto na net), byl ve znamení Matouškovi gradující virózy. Celý den horečkoval, pořád jsem si říkala, ještě dneska a určitě to zítra bude dobrý, i to tak vypadalo. Na večer, když přišel Jirka z práce jsem jela na nákup a Jirka volal, že Matoušek má přes 40, co mu má dát za léky. Večer mu to pořád lezlo, naměřila jsem 40,6, ale ani jsem ten teploměr nenechala doběhnout úplně, řekla bych že tak ty dvě desetinky by ještě vylezl. Nedařilo se to srazit ani zábalama. Takže jsme si udělali výlet do Mnichova na Kinderklinik.

No v porovnání s Čechama ta péče byla o krapítek lepší, ale hlavně taková víc v klidu. Na to, že Matoušek fakt nesnáší dry, tak byl celou dobu naprosto v pohodě, akorát nechtěl ukázat uši a pusu. Sestra i dra každý úkon komentovaly, teď změřím teplotu, teď změřím tep, teď mu dám sáček na moč...... Ne že by to v Čechách nedělali o tom žádná, ta péče tam je určitě hodně kvalitní, ale ten přístup tady byl takový lidštější a přitom stačí malinko, jen nám laikům klidným a příjemný hlasem říct co dělají. A samozřejmě hned při příchodu se nám Dra představila a podala nám ruku. Jsou to blbosti ale člověk se necítí jako PACOŠ.

Jinak závěr zněl viróza, ještě jsme probrali dávkování antipyretik a diazepamu. Po příjezdu domů jsme samozřejmě chtěli jít spát, ale Matoušek byl jiného názoru, tak si do tří do noci hrál, kdy se nám ho podařilo konečně nějak zahlušit. Teda mně ne, ale Jirkovi, já to neustála, ruply mi nervy a byla jsem hodně nepříjemná. :-(.

365-den 5. - Chléb náš vezdejší

Dnes jsem fakt netušila co fotit. Matoušek stále teplotkuje, venku bylo hnusně celé dopoledne, domácí kytky tu nemáme...... No ale pak jsem dostala nápad, upeču si chleba, ale ne kostku z pekárny, anóbrž si upeču svůj první chlebový bochníček. Opravdu jsem ho za ta léta ještě nikdy nepekla, vždy jsem byla moc líná. Dílo se povedlo, žitno-pšeničný kmínový, celá rodinka jsme se po něm mohli utlouct. Další krok by mohl být kváskový, taky jsem se k němu ještě neodhodlala, takže někdy příště a když se povede tak ho zase zdokumentuju.

365-den 4. - Růžičko voňavá

Dnes jsem myslela, že ještě budu fotit děti. Dopolkol, ještě než odjedou Baruškovic, ale nějak jsem neměla náladu. No a pak jsem nevěděla co. Matoušek má pořád teploty, jsem z toho nervózní, ale doufám, že to je jen nastydnutí. No a do týhle nálady jsem si všimla, že mi pod teráskou vykvetla růžička. Růže mám moc ráda, chci si jich sem zasadit víc a vlastně to je jediný kvítek, co nám tu kvete. Udělala mi radost :-).

365 - den 3. - Jsou to Benátky nebo ne?

Dnešní den byl obrovským zážitkem pro celou naši rodinku. S Baruškovic jsme si společně vyrazili do Legolandu. Hodně jsem přemýšlela, kterou fotku vložit, která by nejvíc vystihovala naše zážitky. Bylo jich tolik a fotek taky..... Nakonec jsem se rozhodla pro tuhle, zaprvé Benátky mě pořád udivují, Za druhé mám úžasné vzpomínky na opravdové Ponte Rialto, když jsme tam byli těsně po revoluci, jako klasičtí čeští účastníci zájezdu. No a za třetí mě fascinovala preciznost, nápaditost a vtipnost, s jakou tvůrci Legolandu tvoří tato malá městečka, která vypadají opravdu velmi realně a na fotce by člověk neřekl, že tato stavbička je postavená z Lega!!!!

Více fotek je zde http://trollik.rajce.idnes.cz/Legoland_-_srpen_08/

365-den druhý

Tak a je to tu, ani jeden den jsem nevydržela. Ba ne fotila jsem, fotila, ale nestihla jsem vložit. Co stačí k dětské radosti, trocha vody z nebe a nechat volné pole působnosti. No pěkně nám ty truhlíky upravily, zahradnice mrňavý

365 - den první

Tak začínám fotograficky nudou, ale když jsem přemýšlela co dnes fotit, tak jsem si uvědomila, že jsem ještě ani nevyfotila, kde že to vlastně teď bydlíme. Sice budeme sedět zadkama na dvou židlích, ale tohle je náš druhý, možná na chvíli bude i první domov. Bydlení více méně o kterém jsem snila, z obýváku teráska, která vede na malou zahrádku, kde si budu pěstovat kytičky a budu to tam mít útulný. Už se těším na příští rok, doufám že to bude mnohem veselejší a barevnější pohled. Takže až zkončí projekt 365, uvidím jaká změna nastala. Třeba úplně jiná, než teď očekávám a až za rok budu číst tyhle řádky, třeba budu úplně někde jinde, třeba zpět v paneláku v Praze. Takže UVIDÍME co ten rok přinese.

Zkouším jak to funguje 365 - den nula

Tak druhý pokus, první se nezdařil, něco jsem blbě zmáčkla. Dnes jen tak zkouším a nevkládám ještě fotku z dneška. Je to z dovolený, když jsem si odběhla od dětí a od manžela a chtěla si jen tak vychutnat klid přírody. Ovšem tenhle malý motýlek, mě donutil vytáhnout foťák a zkoušet něco stvořit. Od zítřka naskakuju a jsem zvědavá co vyfotím :-).

Ufff, zkouška

Takže nechávám se strhnout davem do projektu 365, prvním počinem je vytvoření tohoto bloggu. Dnes byl šílený den, děti byly neskutečně prudelózní, tak si aspoň takhle zpravuji nervíky. Jirka tu kolem chodí a jen kroutí očima, ale tenhle projekt se mu líbí taky. Uvidím jak nám to vydrží fotit každý den, snad aspoň chvíli jo. Možná od tohoto projektu očekávám retrospektivu, hodně se teď vše kolem nás mění a snad za rok, když to vydržím ......... Uvidíme.