365 - den 157 - Poslední snímek

Dopoledne Jirka montoval nově dovežený nábytek. Včera mu ty dvě hodiny jaksi nestačily. Tvrdil dejte mi dvě hodiny bude to pokupě :-)))). Když se Mates po obědě vyspal, tak jsme jeli zas na zámek obhlídnout co je tam nového a Jirka tam vlastně ještě nebyl. Konečně se nám podařilo projít až k malému zámečku. A tam mi došla baterka. No neva nosím přece náhradní. HAHA taky nenabitá, ale určitě jeden snímek ještě zvládne. Moc se mi líbilo jak byl nasvětlený zámečeka kaluže na cestě a vůbec, chtěla jsem si to vyfotit. Akorát jsem musela vyhnat děti ze záběru, počkat až nikdo nepůjde...protože jsem věděla že druhou šanci dneska už nedostanu.

365 - den 156 - Výlet do Mnichova

Ráno se Ajka probudila s totálně zalepenejma očičkama, naštěstí sebou vozím docela dobře vybavenou lékárničku, takže máme čím kapat. Bylo nádherně tak nám bylo líto zůstávat zavření doma. Takže jsme vyrazili s tátou do Mnichova. On tam jel pro starý-nový nábytek, který jsme zakoupili od jeho kolegy. A protože kolega bydlí hned u Olympiaparku, tak jsme měli cíl výletu jasný. Úplnou náhodou jsme natrefili na bleší trh a z toho byly děti u vytržení. Nechápu, byla to vesměs samá veteš, ale dětem se to moooooc líbilo. Pak jsme ještě popošli k olympijskému stadionu, ten se zase hodně líbí mně. Tuhle stavbu obdivuju pokaždý. Vždy když jsme jeli přes Mnichov tak mě fascinoval a teď se na něj můžu chodit dívat podstatně častěji. Z mého pohledu to je neskutečně úžasná stavba, hlavně z hlediska statiky. Ten kdo tohle navrhnul musel být PAN ARCHITEKT. A musím vložit ještě jednu fotečku. Zde jsem využila trochu fyziky abych do objektivu dostala celý stadion a toho že má Ajka zánět očiček.

365 - den 101. - S Mikulášem parňákem

Dneska jsme se vydali do Bráníka na výlet parním vláčkem s Mikulášem a čerty. Díky Hance za tip, myslela jsem, že to je až příští týden. Výlet byl super, dětem se to moc líbilo a čerta se teda bály oba dva. Ajka sama od sebe začla vymýšlet co vše čertovi slíbí a pak mu to hned vše pěkně vyjmenovala. Matoušek to celé zarytě pozoroval svým podmračeným výrazem, ale když mu čert sáhnul na nos tak už to chudák neustál a rozbrečel se. Ale perníček od Anděla si pak dali oba dva s velkou chutí.

No a z fotky mám radost, vyšla tak nějak jak jsem si ji představovala, jen jsem si nebyla jistá, že se mi to podaří zachytit. Naštěstí se před železničním mostem trať lehce stáčela a jeli jsme po správné koleji a taky jsem věděla že tenhle moment přijde, tak jsem byla nachystaná u otevřeného okýnka. Neříkám, že to je zázrak, ale spíš mám radost, že se mi povedla kompozice taková jakou jsem chtěla.

365 - den 86. - Tak trochu jiný pohled na kostelík.

Dneska bylo nádherné počasí, ale byli jsme domluvení, že já si vyrazím na nákupy bez dětí a táta bude hlídat. Navaříno jsem měla už z Prahy, jen jsem ráno rychle uvařila polívku a vyrazila. Stihla jsem to poměrně rychle a domů jsem přijela, akorát když se děti s tátou vypravovali na hřiště.

Zítra má být bohužel ošklivo. Máme naplánovaný výlet, tak uvidíme co z něj nakonec bude. Fakt nechápu, že ti němci mají v neděli obchody zavřený, to se pak člověk nemůže vůbec svobodně rozhodnout kdy jet na nákupy :-))))).

365 - den 44.

Dneska jsme se přesunuli do Chrudimě, museli jsme si hlavně vyzvednout našeho nového člena rodiny a to forda Escorta, kterého jsme podědili a nechat v servisu, naší druhou Tempru. Asi se z toho našeho vozového parku brzy zblázníme :-))).

Do Chrůdi jsme dojeli akorát na obídek, výborný řízečky s br. salátem a pak jsme jeli obhlídnout jednu chaloupku, a pokračovali jsme do Slatiňan na koníky. Koníci ovšem venku nebyli, tak jsme se šli podívat na velmi oblíbené výletní místečko dětičeka a to na Kočičí hrádek. Je to taková malinkatá stavbička uprostřed lesů, byla vybudována na konci 19. století, takže dělá radost dětem už pěknou řádku let. A tak jak jsem z ní mívala radost já, mají z ní radost i naše děti. Cestou jsme ještě posbírali pěknou řádku jedlých kaštanů.

365 - den 43. - Pápá Tempřičko

Dneska jsme měli tátu doma v Německu mají státní svátek, takže dorazil už včera večer. Bohužel jsme na dnešek měli naplánován neveselý úkol. Odvézt naši nejstarší Tempru na vrakoviště. I počasí se s ní loučilo a bylo uplakané. Tak nějak si k našim autům (a že jich je) vytváříme citový vztah a očividně to po nás přejala i Andrejka, protože ta to chudinka oplakala. Ale vysvětlili jsme jí že z našeho autíčka půjdou součástky ještě do jiného autíčka, takže vlastně ještě bude jezdit dál.